Čtyřcentimetrová kalamita - aneb drifting s minibusem

19. ledna 2018 v 11:55 |  Ve službách MHD
V úterý jsem se ráno probouzel asi jednou za hodinu. Vždy, když jsem se podíval z okna, viděl jsem totéž. Bílou tmu. Když už jsem opravdu vstával, situace se nezměnila. Venku stále hustě sněžilo, tak hustě, jako už dlouho ne. Jak se blížil oběd, sněžení lehce ustávalo, takže mi svitla naděje, že silnice budou alespoň trochu sjízdné.

Vyšel jsem z domu k autu. Večer nebylo, kde zaparkovat, takže auto bylo asi tři minuty cesty od domu. Teda, kdybych nevěděl, kde jsem parkoval, asi bych ho nenašel. Naštěstí jsem si to pamatoval. Auto jsem odmetl a rozhodl se vyjet. Problém. Stál jsem v kopci a všude byl sníh. Uježděnej sníh. Jakmile jsem se chtěl rozjet, auto zapojilo různé systémy a nic. Podotýkám, že autoškolu na auto jsem dělal v zimě na vysočině, takže techniku jízdy na sněhu celkem slušně zvládám. Říkal jsem si, že když to auto nezvládá, zkusím to bez jeho pomoci a deaktivoval ASR. Výsledkem bylo akorát to, že jakmile jsem měl spojku v záběru a plyn na rozjetí, kola proklouzly, motor zařval a nic. Tak jsem ASR znovu aktivoval, dal jsem si fakt záležet a jelo se!
Vyjel jsem s půlhodinovým předstihem, abych si stihl koupit svačinu, protože doma už nic nebylo. Smůla! Nákup jsem nestihl a dojel velmi přesně, ale to předbíhám. Jen jsem sjel kopec a projížděl blanenským průtahem, když v rádiu hlásili, že silnice jsou zasekané, někde i neprůjezdné a že kdo nemusí, ať vůbec nevyjíždí, případně jde z práce radši pěšky nebo jede šalinou, která prý projede všude. Ach, ten povzdech. Já jezdit musím.
Před Svatou Kateřinou nás problikával týpek v BMW a mně hned hlavou problesklo "ajéje". Normálně jezdím do práce asi 25 minut, nejdýl jsem jel 35. Teď mi zbývalo dobrých 40 minut a třetinu cesty jsem měl za sebou, ale měl jsem blbý pocit, že stačit nebudou.
Za chvíli jsme stáli. Přemýšlel jsem, jestli je tam nehoda, nebo co. Zda by to nešlo objet a jaká varianta je k aktuální situaci nejlepší. Zatímco jsme občas po pár metrech popojížděli, najel jsem na mobilu na dopravniinfo.cz a koukal, co se děje. Nic tam nebylo. To dávalo jistou naději, že se odtam vymotám. Ještě jsem koukl na I/43 na kamery a oddechl si, že to jezdí.
Po asi 15 minutách jsem se dostal k jádru problému. Tři kamiony se odstavily u kraje a jeden (asi) řidič to tam kyvadlově řídil. Ani se jim nedivím, že nejeli dál, protože, když jsem se za posledním kamionem řadil zpět do pruhu, táhlo mě to ze silnice i s mým autem. Během toho si na rádiu dělali srandu, že napadly čtyři centimetry a hned je vyhlášená kalamita. Pouštěli Ladovskou zimu a hlásili, že se za poslední hodinu stalo jen na území Jihomoravského kraje 20 bouraček.
Bus jsem měl přebírat u vozovny v Medlánkách. Předávka měla proběhnout 14:52. Já prosím, hodinu po vyjetí, jsem zaparkoval (ve 14:50) a 14:51 doběhl na zastávku. Paráda. Tak jsem se kolegovi pochlubil, jak mi to pěkně vyšlo. Ten mi předal bus se slovy: "Budeš driftovat".
Tato slova mě donutila jet velmi opatrně. Samozřejmě nejen to sdělení, taky ta předešlá cesta a pud sebezáchovy. Dokud jsem projížděl jen Medlánkami, vše bylo v pořádku. Koukal jsem cestou na děcka, jak bobujou na kopci, a říkal si, jak bych se k nim přidal. Musím říct, že vlastně přidal, jen ne tak, jak bych čekal. Cestou jsem si kladl otázku, která náprava je hnaná. Dosud jsem si myslel, že přední. Motor vepředu, dodávka... No řeknu to takto. Vyjel jsem z Palackého náměstí ke hřbitovu. Pouštěl jsem auta v protisměru a jakmile jsem se chtěl rozjet, zadek mi tak ulítl, že jsem usoudil dvě věci. Kolega měl pravdu a náhon je na zadek.
Trošku mě to vyděsilo, ale pak jsem si to oblíbil. Výhoda je ta, že když auto na tom kluzkým povrchu nechce zatočit, trošku polechtáte plyn a hned je srovnaný. Paráda! Vlastně mi to lehce připomínalo právě jízdu na bobech. Rozumějte, já měl pár let ty s volantem. Jenže to není, že zatočíte a tam jedete. Vy zatočíte a je to, jako byste jim říkali: "Hele boby, až budete mít čas, tak přibližně tímto směrem. Díky!". No, a velmi podobně jsem se cítil v minibusu. Člověk zatočil a jel rovně, polechtal plyn a zatočil. Vyjel ze zatáčky, jel rovně, ale volant ještě chvíli musel držet natočenej. No jak říkám. Zábava.
Čas ubíhal a začal se objevovat asfalt. Super! Chtěl jsem si říct. Jenže v tu chvíli začalo zase sněžit a silnice byly opět bílé. To bylo asi 16:50. Rád bych řekl, že už jsem jezdil jak profík. Úplně ne. Dobrá zpráva byla, že sněžit za chvíli zase přestalo a asfalt zase začal vykukovat. Bylo tuším okolo 17:30 a zase začalo huustě sněžit. A silnice? Opět bílé. Takto se to opakovalo ještě dvakrát.
Mezitím jsem asi třikrát zadek lehce sklouzl, dvakrát ho popostrkoval, no, a párkrát jsem si taky pěkně zahrabal. Jak už jsem psal, minibusy nemají zrovna nejcitlivější plyn, takže chytit pozici na opravdu plynulé rozjetí je občas téměř nemožné. Takže rozjezdy do kopce uřvaný, z kopce třicítkou a do zatáček ve spolupráci s plynem. Aspoň se člověk nenudí, že jo?
Musím říct, že ve své ohleduplnosti jsem si párkrát i trošku zavařil. Důvod byl vždy stejný. Snažil jsem se najet co nejblíž k chodníku, aby lidi nemuseli vystupovat do hromady sněhu. Ve výsledku jsem občas špatně odhadl a otřel se o chodník, někdy mě naopak sníh nepustil a otřel jsem se o něj a hlavně několikrát mě ten sníh pak nechtěl pustit ze zastávky. Co víc si přát. Asi jsem se mu fakt líbil!
Chudáci dispečeři se celý den zřejmě nezastavili a to ani ti u mikrofonu. Pořád nějaký změny tras, změny podmínek jízdy apod. Když odbila šestá a sněžení opravdu ustávalo, silnice byly pod kotrolou, ozvalo se u posledních třech linek návrat na vlastní trasu. Následně dispečeři všem poděkovali za spolupráci a trpělivost. Poslouchalo se to hezky. Zvlášť, když se mě to prakticky netýkalo. Na mé trase to až na ono driftování bylo bez problému. Na druhou stranu s minibusem si to člověk ještě může trošku dovolit. S kloubákem asi tolik už ne.
Bylo za deset minut sedm. Sněžení ustalo, silnice byly trošku vidět a já měl bezpečnostní půl hodinovou pauzu v Technologickém parku. Už jsem myslel, že nebudu mít o čem psát. Zato, že budu mít klid. Počkal jsem sedm minut, až odjede kolega, co byl zaparkovaný přede mnou, že popojedu, abych nezavazel a konečně si zajdu koupit nějakou svačinu. Umíral jsem hlady. Jediné jídlo? Rizoto na oběd. Jak jsem měl v plánu tak se stalo.
Za pět sedm, jsem popojel, zajistil bus, vzal bundu, zamkl bus a šel směrem k jídlu. Přemýšlel jsem, jestli jít do Pontu nebo vedle do pizzerie. Ta vypadala prázdná až zavřená, tak jsem zamířil k Pontu. Slečna prodavačka zrovna zametala okolo vchodu. Koukl jsem na dveře a uviděl, že mají do sedmi. V tu chvíli jsem neměl ponětí o čase, ale cítil jsem možnost průšvihu. Tak jsem se zeptal, jestli mají otevřeno. Řekla, že už mají zavřeno. Do háje! Pomyslel jsem si. V tu chvíli se mě však zeptala, co potřebuju. Tak jsem ze sebe vydal jak malý dítě "jen něco k jídlu". Slečna se pousmála a řekla, ať si jdu teda něco vybrat, ale že už tam toho moc není.
Koupil jsem si dva trojúhelníčky pizzy, zaplatil nějakých 25 korun a s velkým vděkem odcházel. Pokud toto ona slečna prodavačka čte, tak chci ještě jednou opravdu moc poděkovat! Myslím, že je to tady na místě. No tedy. Šel jsem zpět do busu s hřejivým pocitem, že neumřu hlady. Zase začalo něco padat. Říkal jsem si. Aspoň konečně trošku zimní počasí. Jenže ono to začalo tak nějak bolet. Koukl jsem se na bundu a bylo jasno. Nesněžilo. Začaly padat tisíce malinkých krupek. A fakt padaly prudce a bolavě. To mě popohnalo. Schoval jsem se v busu, zakousl do pizzy a dal se do čtení knížky. Aktuálně to byla knížka Ďábelská jízda od Jeremyho Clarksona. No, a pokud si dobře vzpomínám, tak zbytek směny už byl příjemně nudný, tudíž tady to pro dnešek ukončím. Jen pro představu, ještě mě čekaly čtyři hodiny ježdění na dvou linkách a rozvozech kolegů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama