Novoroční horor

5. ledna 2018 v 11:55 |  Ve službách MHD
Ve středu mě čekala první letošní směna. Tu jsem zahajoval svojí první jízdou na nové lince 51. Nemůžu vysvětlit proč, ale měl jsem z toho hrůzu. Jakobych neměl šanci to zvládnout. Několikrát jsem si to procházel na mapách a měl jsem pocit, že mi to vůbec neleze do hlavy. Navíc, protože linka vede i mimo zóny 100, 101, je na ní pokladna. Tu jsem měl od ukončení kurzu jen jednou, a než jsem si vzpomněl na i úplně jednoduché úkony, musel jsem se za sebe dost stydět.


Ještě asi tři hodiny před začátkem směny jsem si myslel, že toto je můj hlavní problém. Za asi půl hodiny se můj problém částečně změnil. Chystal jsem se do práce, koukám z okna, chumelenice! Během pár minut venku bílo a stále sněžilo. Super teda. Jeden z kolegů mi říkal, že trasa vede po silnicích, které se zrovna moc neudržují, to bude premiéra.
Problém se sněhem nastal ještě dřív. Do práce většinou dojíždím autem, neboť mi pracovní doba nedovolí využívat veřejnou dopravu. Jak byla ona chumelenice, bylo nad nulou. V okamžiku, kdy jsem nastupoval do auta, padal sníh s deštěm a na silnice se začala tvořit břečka. Už výjezd z parkoviště mě ujistil, že je dobře, že jsem vyjel s opravdu velkou časovou rezervou, byť zamýšlenou pro zakoupení šalinkarty. Po městě se nedalo jet víc než 30, mimo město to už bylo trochu lepší. Tam už jsem jel jen o 10 či 20 km/h pomaleji než normálně. Když na to tak koukám, tak to zpomalení bylo stejné i ve městě...
Takže dál. Auto jsem zaparkoval u garáže jen o deset minut později, než normálně. Lepší než jsem čekal. Takže jsem stihl dojet pro šalinkarty i k Nemocnici Bohunice, kde jsem měl přebírat bus.
Jakmile jsem ho viděl přijíždět, zatuhl jsem. Jel Citelis. Dneska jsem kupodivu spíš toužil po minibusu. Měl jsem po lince 51 totiž dojet jen jednou do ZOO a potom se řadit na linku 68. Tam jsem si to se Citelisem na Silvestra opravdu užíval, ale bylo to zároveň dost náročný na soustředění v některých částech, a byly prázdné silnice. Převzal jsem bus a hned na mě pán, že chce doplatek na jednu zónu. Ještě jsem se ani pořádně neusadil, nezkontroloval desky a hlavně nepřihlásil na kasu. Tak jsem se tedy přednostně přihlásil a koukám: "Do háje, kde ten doplatek je..." Po chvíli jsem to našel a vítězoslavně prohlásil "šestnáct korun". V tom mě pán sesadil suchým sdělením, že ví a že to tam mám celou dobu položené. Toto nakonec byla naštěstí jediná jízdenka, co jsem prodal.
Vyjel jsem nervózně na trasu a v duchu si stále opakoval záchytné body. Kolega od kterého jsem přebral bus, se ještě vezl se mnou, ale byl někde bokem, přesto jsem trošku spoléhal, že mě kdyžtak na chybu upozorní. Mám tu čest prohlásit, že jsem to zvládl na výbornou! Jen mě má opatrnost stála dvě minuty zpoždění.
Na lince 68 mi samotná trasa problém nedělala, tu už bych mohl jet skoro i ve spánku, ale například ta smyčka na Náměstí Míru, nějak mi za žádnou cenu nešla projet tak elegantně jak minule. K tomu přibylo jak jedoucích aut, tak zaparkovaných, která jsou občas zhoubou i pro minibusy, a upřímně jsem se těšil až vypadnu na další linku, kterou byla 65.
Za pár hodin jsem se dočkal, jenže při přejezdu na Technologický park se začalo dít něco, čeho jsem se celý den bál. Silnice totiž byly komplet mokré a teplota se držela těsně nad nulou i ve dvě odpoledne. Děsil jsem se toho, až teplota klesne pod nulu. Na ledovce jsem měl dosud tu čest jen s minibusem, a i to mi stačilo. Jenže bylo to tu. Silnice se začala zlověstně třpytit. Takový ten třpyt, jako by si hrála na sirény. Napřed vás naláká na příjemný vzhled a pak vás stáhne ke dnu. Klouzavost chodníku i silnice jsem si ověřil, když jsem si šel odskočit na toaletu. Usoudil jsem, že to bude chtít opatrnou jízdu.
Vsadím se, že pokud jste řidič, opravdu nemáte rád silnice v tomto stavu. Vypadají vlastně celkem v pohodě. Není na nich žádná vrstva, ale dokáží vám podkopnout kola. Když máte na palubě lidi, nelíbí se vám to o to víc. Jediní, komu taková ledovka dělá radost, jsou děti. Jim to totiž dává možnost klouzat se, co to dá, a donekonečna se pokoušet zlomit si nohu nebo jinou zbytečnou část těla.
Musím říct, že na 65 to trošku klouzalo, ale nebylo to tak hrozný a zvládl jsem to bez úrazu. Jenže teď jsem přejížděl na linku 43 do Soběšic. Začínal jsem se bát, v jakým stavu bude především ten kopec na Kociánku... Úkol byl jasný. První jízdu poctivě zmapovat problémová místa a doufat, že to nebude celá trasa. První kluzké místo bylo vlastně hned pod mostem (u Královépolského nádraží), kde auta najíždí na výpadovku z města. To se ovšem tak silně třpytilo, že jen blázen by tam naletěl, ale lehce to klouzalo i přes opatrnou jízdu. Pak to kousek bylo v pohodě. Lehce to zaklouzalo až na Mojmírově náměstí. Dalším krizovým místem byl tradičně most, které namrznou nejrychleji, ale nebylo to tak hrozné, jak by člověk čekal. A blížilo se to, z čeho jsem měl strach. Kopec. Naštěstí se strach nevyplnil. Trošku to klouzalo, ale nic co by ohrožovalo, spíš to jen tak škádlilo. Spadl mi kámen ze srdce.
Takže zatím to bylo v pohodě. Od prosince ovšem máme novou trasu a projíždíme novým sídlištěm. Trošku mě zamrzelo že rozježděná, či posypaná byla pouze stará trasa. Na novém úseku to bylo strašný. Autobus plul, musel jsem jet fakt krokem a na každé zastávce - jak na potvoru chtěli lidi vystupovat na všech - jsem lidem při dobrzďování ukázal, proč jedu tak pomalu. Znáte to, takový ten zvláštní pocit, když potřebujete zastavit, byť už jen dobrzďujete po pomalém a plynulém zastavování, stojíte na brzdě a auto jede. V autobusu se ještě nějak umocní. Je to taková ta kombinace hrůzy a nadšení. Nejde to popsat. Děsí vás, že to není plně pod kontrolou a nějaké to hravé já ve vás si říká: "Zopakujem si to?". Zopakoval jsem to, kdykoliv jsem zastavoval na jedné ze tří nových zastávek, tuším dvakrát se mi to povedlo bez toho a opakování opravdu nebylo cílené. Jenže tam už to nebyl jen kluzký třpyt, tam už to byla nálož ledu a ještě na kočičích hlavách.
Celou směnu jsem měl blbý pocit, že se stane něco zlého. Ten byl možná umocněn nedávnou nehodou trolejbusu, a když dispečink hlásil, že se zťukly dva busy kvůli náledí, moc mi to nepomohlo. Zrovna jsem měl v Kr. Poli pauzu. Vypnul jsem motor i elektriku a šel si odskočit. Když jsem se vrátil ještě jsem měl dost času si něco přečíst. Problém! Bus mě odmítal otevřít. Někdy je třeba to zkusit víckrát, někdy dýl podržet. Nepomáhalo nic. Z 11 minut mi zbývalo 8. Nikde žádný kolega, který by mi mohl poradit, pomoct, nebo zavolat co s tím. Ještě chvíli jsem to zkoušel a pak jsem se rozhodl k zoufalému činu. Doufal jsem, že mě nesleduje žádný lupič a nedám mu návod, nebo že na mě ta paní, co mě sleduje a drží v ruce mobil nevolá policii. S malou nadějí, že se mi to podaří a bus mi naznačil, že by i mohlo, jsem se začal vloupávat do vlastního busu. Přesný popis vám z bezpečnostních důvodů samozřejmě nedám. Řeknu jen, že to bylo bolestivé a vysilující, ale povedlo se. Ještě asi půl hodiny jsem se klepal jako ratlík vyčerpáním a co horší, nějak jsem začal usínat. Průser.
Venku přituhovalo, mně se chtělo spát, silnice klouzaly čím dál víc. Teplý vzduch mě uspával, bez topení na mě profukovalo z venku studeně, což trošku probíralo, ale bolely mě z toho kolena. Čekaly mě ještě asi dvě hodiny služby. Poslední hodinu jsem jel dvakrát s lidmi do Soběšic a režijně zpět. S lidmi jsem se držel, ale sám jsem usínal. O pauze jsem na sebe pouštěl čerstvý vzduch, procházel jsem se, ale stejně jakmile jsem usednul za volant, oči mi začaly klimbat. Měl jsem z toho hrůzu. Autobus už klouzal i na výjezdu z nového úseku, možná víc jak na těch zastávkách, a při předposlední jízdě do Soběšic, jsem se s noční linkou setkal snad v tom nejhorším místě. Za Mysliveckým stadionem v prudké a úzké zatáčce. Už jsem se modlil, ať ležím doma v posteli. Jinak v té zatáčce to vypadalo tak, že kolega byl ve vnitřním oblouku. On měl po pravé straně malý příkop, já svodidla. Kolega popojel, co to dá, dokud neměl předek u mě a zadní kolo na krajnici. Pak přišla řada na mě a pomalu jsem se začal posunovat vpřed, abych neškrábl ani ho, ani svodidla. Musím přiznat, toto mě trošku probralo!
Nakonec jsem v pořádku směnu dojel a bus odstavil bez jediného škrábance, už jsem se děsil jen cesty domů. A to víte, jak to dopadlo, protože kdyby to bývalo dopadlo špatně, tak to teď všechno nečtete!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama