Uhni babo!

26. ledna 2018 v 11:55 |  Ve službách MHD
Tuto povídku jsem si i s daným nadpisem naplánoval někdy v prosinci, když jsem v Řečkovicích u hřbitova vysadil lidi a jedna starší paní mi začala přecházet před busem zrovna, když jsem se chystal odjíždět. Říkal jsem si, že je to nejen pěkně hloupý, ale taky sobecký. Ji jsem dovezl na čas a ty další už nedovezu, protože mě zdržuje. V tom jsem si vzpomněl na traktorovou scénku od Izera a na jazyku mi přistálo "Bábo uhni!", samozřejmě jen v duchu, ale tak nějak mi to pomohlo vrátit se na vlny pohody.


Asi první případ, kdy mi někdo zatarasil cestu se stal někdy na začátku září. Tuším to byl hned první týden školy. Jel jsem na lince 53 od Králova Pole nádraží do Technologického parku. Když jsem vjel na Slovanské náměstí, celý pravý okraj byl zablokovaný rodiči, kteří nechtějí své děti do školy posílat MHD. Bylo tam jedno auto vedle druhého, já si projížděl s kloubákem a v zatáčce bylo místa tak akorát, abych se relativně příjemně vešel. Vzpomněl jsem si na jednoho instruktora na kurzu, který nám říkal: "Držte si od těch aut odstup. Ten blbec otevře dveře." Problémy byly dva. Nemohl jsem si držet odstup, protože jsem na to neměl místo a vážně jeden (nazveme ho slušně) pán dveře od auta opravdu otevřel. Těsně před čumákem. Ne tak těsně, aby mě nemohl vidět ve zpětném zrcátku, ale těsně. Ubrzdil jsem to. Ale příjemný to nebylo.
Stejná linka, stejný bus, stejný měsíc, jiný týden, jiný úsek. Jel jsem stejným směrem. Tentokrát jsem vyjížděl teprve od Semilassa a dával se doleva. Jel jsem směrem k Husitské. V klidu, rovně, po hlavní. Z ničeho nic zprava vyletělo auto. Oba jsme dupli na brzdy, a nakonec jsem nemusel ani zastavit. Jen zpomalit a kousek uhnout. Mě by jen zajímalo, co se děje v mysli člověku, který se přiřítí rychlostí blesku na silnici, kde má dávat přednost, a navíc je tam provoz jak na dálnici.
Musím říct, že na takovéto události si pak nějak člověk už zvykne a díky tomu má oči víc na šťopkách. Jsou ale chvíle, kdy i tyto události, u kterých člověk později zjistí, že jsou bohužel běžné, se vyhrotí do nového rozměru. Jako například to, co se mi stalo před Vánoci na lince 64.
Bylo to v úseku mezi Tomáškovou a Jílkovou. Tedy přesněji mezi Uzavřenou a Jílkovou. Tam je všude okolo zóna 30. Přiznám se, většinou tak nějak pendluju mezi 30 a 40. Každopádně očividně pořád nejsu takový rebel, jak můžu vypadat. Jel jsem tedy zmíněným úsekem, blížil se k zastávce a na tachometru asi 35 km/h. Když v tom z jedné vedlejší ulice za barákem vyletělo - a to doslova - auto. Vzápětí si mě jeho řidička všimla. Jenže neudělala nic. Zůstala stát tak, že půlkou svého auta zabírala můj pruh. Navíc v protisměru jela druhá řidička ve Felicii. Aby toho nebylo málo byl jsem už příliš blízko.
Usoudil jsem, že nemám šanci to bezpečně ubrzdit. Proto jsem se rozhodl, pro ochranu majetku a bezpečí osob, auto obkroužit. Místa jsem měl relativně dost, ovšem trošku jsem nepočítal s tím, že řidička Felicie nebude příliš spolupracovat. Jel jsem s normálním autobusem a jakmile jsem se v rámci brzdění a kroužení okolo prvního auta ocitl naproti řidičce ve Felicii, viděl jsem, jak má v očích smrt a pomalu jela pořád dál. Nechápu. To mě donutilo znovu sešlápnout plyn a rychle se vrátit do svého pruhu. Což se povedlo a nic a nikdo nepřišel k úrazu. Všichni jsme si oddechli, když jsem zastavil na zastávce. Najednou okolo mě projížděla řidička, která to všechno zavinila a mohla způsobit něco fakt škaredýho. Čekal jsem, že se nějakým způsobem omluví, nebo projeví lítost nad nepříjemnou situací. Mýlil jsem se. Prostě jela dál.
Na stejné lince se mi pak stala jedna opravdu kuriozitka. To už bylo teď někdy v lednu. Jel jsem opět s normálním busem ze Staré osady na Kuldovu. V momentě, kdy jsem vjížděl na koleje, asi tak sto metrů přede mnou nějaká holka na tytéž koleje vkročila a v klidu si je přecházela. Měla kapuci, mobil, nevím, jestli měla i sluchátka, ale nerozhlédla se. Šla zleva doprava, a tak čím jsem jí byl blíž, tím víc mi lezla do dráhy. Když se naše vzdálenost zkrátila asi na polovinu a ona byl zhruba uprostřed kolejiště, začal jsem troubit. Napřed jednou krátce výstražně. Nic. Tak jsem zatroubil znovu. Ani to s ní nehlo. Necukla sebou, nezrychlila, neotočila se. Prostě žádná reakce. Ještě jsem klakson několikrát zmáčkl, ale bylo to marné. Nezbývalo mi než zpomalit na minimum a slečnu, teď již přímo v ose mé dráhy, opatrně objet přes protisměr. Doteď nechápu. Buď byla hluchá, což pak nechápu, jak by mohla tak nezodpovědně přecházet, nebo měla fakt dobrý sluchátka s pořádným těsněním, nebo měla sebevražedné sklony, nebo byla prostě blbá. Možná od všeho trošku.
Asi dva dny poté jsem jezdil na 68. Nevím, jestli jste viděli to video, jak kluk přecházel před busem a málem ho srazil kamion. Bylo to tuším ještě někdy na podzim. Kluk to ustál tak, že kamion prudce zabrzdil a on stihl před ním utéct. No a tak, když jsem byl na té lince 68, dojel jsem od Tábora ke Kounicovým kolejím. Klasika. Lidi vystoupili a nastoupili. Pak jsem si všiml, že mi suverénně před minibus nakráčel mladý týpek. Borec nehodlal zastavovat a chtěl jít dál. Klasicky jsem koukl do zrcátka, jestli je to od něj dobrý nápad. Nebyl. V tu chvíli mě začal objíždět borec v Audi a ne zrovna pomalu. Než jsem stačil kouknout dopředu na týpka, případně zatroubit, Audi už byla vedle mě a týpek nakukoval přes roh. No nakukoval je špatný slovo. Spíš našlapoval. Naštěstí borec v Audi si ho všiml a dupl na brzdy a týpek skočil zpátky do úkrytu před minibus. Dopadlo to dobře, ale borec by potřeboval fakt profackovat.
Ještě se vrátím od chodců k autům. Minulý týden se mi totiž staly ještě dvě takové málem nehody. Já nevím. Asi lidem v zimě zamrzají v hlavě procesory, jinak si to nedokážu vysvětlit, že je toho teď tak moc.
Takže jel jsem opět na lince 68. Tentokrát jsem jel s normálním busem a to od Tábora na Klusáčkovu. U Sona jsem na semaforech odbočil doleva, projel další semafory a koukal se, co v protisměru řidiči vymýšlí. Stál tam borec tuším v Octávce a za ním borec v BMW. Octavia měla zapnutý výstražný. V momentě, kdy se k ní blížilo BMW a chystalo se ji předjet, výstražná světla zhasla a Octavia se dala do pohybu. Bavorákovi se ale nechtělo čekat, a tak se rozhodl, že se před ni dostane. Chyba lávky. Octavia zmizela rychle. To Bavorákovi nijak nevadilo. Zůstal trčet v protisměru. A teď to přišlo. V tom jsem se na něj řítil já. Situace byla následující. Bavorák v mým pruhu. Vedle něj plná čára a vedle jeho volný pruh. Nic mu nebránilo se v klidu vrátit. Situace u mě? Pár metrů přede mnou praštěnej bavorák, vlevo protisměr přes plnou čáru a vpravo betonový svodidla.
Rozhodl jsem se upozornit bavoráka krátkým zatroubením, že jedu. Kdyby si toho náhodou nevšiml. Jeho reakce? Omluvil se a zaplul do svého pruhu? Leda ve snu! Zůstal stát v tom mým. Zpomalil jsem a zatroubil ještě jednou. Jen pro upřesnění nesnáším agresivní troubení a klakson používám opravdu jen krátkým stisknutím, abych upozorňoval, ne trestal. No, tak tedy po druhém troubení se Bavorák rozjel. Jenže se nerozjel do svého pruhu, ale přímo proti mně. Musel jsem zastavit, jinak bychom se sťukli a on okolo mě na těsno profrčel. Chvíli mě hlodal hlas, jestli by nebylo lepší ho trefit. Ale usoudil jsem, že jsem udělal dobře, že nemusím být debílek jako on.
Tento týden se mi pak na toto téma fakt dařilo na lince 65. První co, tak byla holka s mobilem, která si usmyslela, že u vozovny v Medlánkách ten přechod je, jen je neviditelnej. Přechod tam není. Jen dva chodníky a silnice. Nebránilo jí nic v absolutním klídečku si přes tu silnici projít. Samozřejmě nějaký rozhlídnutí či respekt z autobusu vůbec. Její svět byl schovaný v dlaních. V té kouzelné krabičce zvané smártfóun.
Na stejným místě mně ještě o dvě hodiny později přecházel týpek. Mobil neměl, jen sluchátka. Vstoupil mi těsně před čumák a procházel se opravdu pohodovým tempem. Však no stress, no ne?
No, a mezi těmito neviditelno-přechoďákama se mi stalo něco, co mě vrací prakticky na začátek. V tu chvíli jsem jel ze zastávky Nadační do zastávky V Újezdech. Tam je to vymyšlený tak, že jsou tam poměrně úzké pruhy silnice, uprostřed vegetační ostrůvky a podél silnice zboku parkovací místa. Nevím, co je to za zlozvyk, jestli se lidi štítí trávy nebo co, ale rádi se hrabou ve svých autech a přitom trčí zadkem do silnice. To se mi stalo i teď. Borec pootevřený dveře, opřený o zadek, který mu trčel z auta. Něco tam asi lovil na zadních sedačkách. Dva problémy. Auto i on měli takové barvy, že jsem si ho všiml relativně pozdě. Přesto jsem zpomalil a myslel si, že to bude stačit. Problém číslo dva, nestačilo. Jakmile jsem byl u auta za ním, borec si vymyslel, že práci dokončil a že vyleze.
Tudíž jsem měl asi dvě sekundy na to, abych zareagoval, že borec už netrčí jen zadkem, ale celým tělem bez hlavy a že dveře se plně otevřely. I přesto, že jsem značně zpomalil, zastavit bych nestihl, aniž bych mu nenatloukl. Využil jsem toho, že mám minibus a ne autobus, který pruh vyplní komplet, a natlačil jsem to na prostřední ostrůvek, co jen to šlo. Asi jsem trošku vyděsil cestující i sebe. Doufám, že jsem vyděsil toho týpka a že už tam tak blbě nepoleze. K mému překvapení jsem ani nevjel na obrubník a protáhl jsem se i přesto, že jsem zůstal na silnici.
Hádám, že s takovými případy se budu setkávat ještě často a pravidelně. Výhodu to má tu, že člověk si nedovolí se maximálně nesoustředit. Ale občas je to fakt na pytel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama