Úsměv a mávat hoši

29. ledna 2018 v 14:07 |  Ve službách MHD
Mávání je jedna z podstatných věcí, když jste řidič MHD. Mávají na vás malé děti, mávají na vás také jejich rodiče a prarodiče, co je to chtějí naučit. Též na vás mávají lidé, co chtějí, či nechtějí nastoupit a kolegové kteří vás chtějí pozdravit, případně mávají, ať už toho necháte, že to dneska už desetkrát vážně stačilo.

Byla by škoda, něco z toho vynechat, protože i toto dělá tuto práci touto prací. Takže asi půjdu postupně, jak jsem začal.
Musím říct, že je v Brně malých dětí nějak víc, než jsem si kdy všímal. Stejně tak těhotných mamin a celkově mladých rodin. Je to příjemný pohled, neboť je vidět, že podmínky pro rozvoj města jsou zřejmě dobré.
Dost filozofie. Musím říct, že s těma děckama je občas fakt sranda. Líbí se mi, jak je autobusy fascinují. Baví mě, když vidím maminku nebo babičku, jak se dítě snaží donutit mávat na autobus. Zbytečně. No vypadá to pak fakt vtipně. Babička mává ostošest a dítě absolutně nezájem.
Pak jsou děti, které mávají, jako by chtěly vzletět. Jejich mávání je ovšem věnováno stoprocentně autobusu jako takovému. Jakmile na ně taky zamávám, přestanou, zamračí se a nechápou. Některé se tváří i dotčeně.
Jednou se mi stalo na lince 52 v Žebětíně na náměstí, že na chodníku stáli dva menší kluci. Jeden mával. Když jsem mu zamával nazpět, zarazil se. Vypadal skoro až vyděšeně. Druhý kluk se usmál a začal mávat místo něj.
Pak jsou děcka, a tam spadají i školáci, kteří spíš zkouší, co zvládnou vyprovokovat. Jsou to děcka ať malý, nebo větší, kteří mají skoro druhé Vánoce z opětování mávání. Při nejmenším jim to udělá radost. Což je fajn, protože svým způsobem mi to startuje vzpomínky z dětství. Jak málo stačí k dětské radosti!
To jsem zase tak jednou jel na lince 68 a po chodníku šla škola. Hádám pomezí prvního, druhého stupně. Teď nevím, jestli jeden nebo dva kluci na mě mávali. Usmál jsem se a zamával zpět. To jste ještě neviděli, co to u nich spustilo. Borec úplně hotovej z toho. Začal skákat a jásat a říkat těm okolo, že jsem taky zamával, ukazoval palce nahoru a ze rtů jsem mu odečetl něco jako borec a dobře.
Pak jsou děti, které koukají, jak dávají ostatní znamení, aby bus zastavil. To je asi nejkouzelnější. Dítě spatří autobus, začne zběsile mávat a mává, dokud bus nezastaví. Přitom je vidět, jak se snaží ze všech sil napodobit techniku dospělých.
To mě přivádí k mávání cestujících na zastávkách na znamení. Než přejdu ke konkrétním případům je třeba si vyjasnit jednu věc. Cestující by měl mávnout, když chce daným spojem jet. Je to svým způsobem zvyk, svým způsobem slušnost. Hlavně je to praktické.
Jsou různé skupiny lidí. Jedna vždy mává (dokonce i na zastávce, která není na znamení), druhá nikdy nemává, třetí ani neví, že je zastávka na znamení. Řekl bych, že ve druhé skupině jsou buď lidi, kteří znají naše předpisy, nebo prostě lidi lehce vychcaní.
Jde o to, že dle našich předpisů, musíme zastavit v zastávce na znamení vždy, když někoho vidíme na zastávce stát. Takže prakticky žádné mávání není potřeba, stačí, když daný člověk viditelně stojí na zastávce. Nejlépe u označníku. Tak proč tak mluvím o mávání? Protože na většině zastávek zastavuje víc linek. My nevíme, s kým lidi chcou jet. Proto je fajn, když lidi komunikují. Prostě chci jet, zamávám. Nechci jet, zavrtím, že ne. Někteří se snaží dát najevo, že nejedou tak, že začnou koukat "doblba". Jenže to dělají i někteří, kteří chcou jet, takže nic. Nejlepší je zavrtět hlavou nebo rukou. Jednoduché a funkční. Pak aspoň není takový to trapný zastavení, že borec sedí na zastávce, čumí do mobilu, já zastavím a všichni včetně něj na mě čučí a nechápou, co blbnu.
Takže se vrátíme k těm, kteří mávají. Začnu opět od děcek, ale už větších. Když jsem v září jezdil s kloubáky, jezdil jsem taky pravidelně linku E50 a občas jsem měl bus plný dětí. Jeden den mě to však dostalo. Bylo to nezapomenutelný. Vyjížděl jsem z Kamech a tam se zastavuje na všech zastávkách, ale skoro všechny jsou zároveň na znamení. Na každé z těch zastávek, a pak ještě dole v Bystrci, stála jedna, dvě, tři holky tak okolo deseti let. To, co mě dostalo, všechny měly stejný styl mávání. Každá z nich mávala. Jasně a zřetelně. A jako baletka. Takový ladný pohyby, to se jen tak nevidí. Všechny do jedné, a že to bylo na pěti zastávkách po sobě, mávaly v klidu a uvolněně hezky od pasu až nad hlavu. Už je jen vzít, navléct do nějakých těch divadelních hábitů a šup na pódium. Myslím, že Labutí jezero by hravě zvládly.
Pak jsem vezl dvakrát týpka, nebo dva týpky. Nejsu si jistý ať už to byl ten samý, nebo byli dva, jedna věc tam byla společná. To nebylo mávání, přesto znamení rukou to bylo. Oni normálně hajlovali. Jeden před Vánoci a druhý minulý týden. V obou případech jsem vážně zvažoval, jestli vůbec zastavovat.
Na lince 64 mě zase dávala jedna slečna znamení na Hladíkově. No nevím, na co zrovna myslela, nebo co měla s rukou, ale vypadalo to, jako zcela jiná, řekněme intimní, záležitost s partnerem. Ruku měla sevřenou v pěst a mávala od lokte. Myslím, že zasvěcení pochopí, jak zvláštně to asi vypadalo a že nezasvěcení nepochopí. A tak to má být.
Ještě existuje sorta lidí, která mává vyloženě preventivně. Jedu minibusem, oni čekají na trolejbus. Radši zamávám. Co kdyby náhodou jel za trolejbus, byť vyjel odjinud a je podivně malý. Jednou mě takto borec máváním zastavil. Tvářil se rozpačitě, zadíval se na mě, tak jsem mu otevřel, on vešel do dveří a omluvil se, že čeká na jiný spoj. Zajímavá, zdržující, ale poměrně sympatická situace.
No, a pak tu máme postarší občany. Řekl bych, že velká část z nich musí žít v neustálém strachu. Většinou, když na mě někdo zamává, vyhodím blinkr doprava, aby viděli, že počítám se zastavením. Jenže velké části starších lidí to nestačí, a tak prostě mávají, dokud jim nestojím u čumáku. Pravda, třeba za to mohou taky jejich unavené oči, no, ale je to celkem sranda sledovat.
No, a na závěr se dostávám k mávání kolegů. Když jsem byl malý, strašně se mi líbilo, jak na sebe vždycky autobusáci mávají. Většinou jen tak zvedli prsty od volantu. Musím říct, že většina mých kolegů je originálnějších. Někteří jen pokynou hlavu, někteří zvednou prsty, jiní přilepí ruku pomalu už na sklo, další vám zasalutuje, další udělá nějaké gesto, jiný vás odmávne, jakože dej s tím pokoj, ale když mu příště nemávnete, stejně zamává. Pak se mi líbí, jak mávají některé mladé kolegyně od šalin. To má elán. Ty jsou nadšené. Uvidí zvednutou ruku, usmějí se od ucha k uchu a zatřesou rukou, jako když na sebe mávají děcka ve školce. Člověk má hned lepší den!
No, a protože jsem se těšil, až budu taky hoden mávání a mávám občas víc, než je zdrávo a vím to o sobě, musím říct, že občas su fakt nemocný. Ještě když jsem jezdil zácvik, jel jsem na lince 70. Na Palackého náměstí jsem vyjel ze zatáčky a naproti mně velký červeno-bílý vozidlo. Kolegové. Hurá! Tak jsem už chtěl mávat. Zarazil jsem se ve chvíli, kdy mi došlo, že to jsou hasiči v cisterně. Podobný problém mám, že ze zvyku občas mávám na kolegy z auta, ale to mě asi těžko poznají.
Pak je taky zajímavý sledovat, jak kolegové reagují na stejnokroj. To pak jdete po chodníku a většina vás stejně pozdraví. Je to příjemný pocit, takový to, že někam patříte. Dokonce zdraví i borci od konkurence. Příjemný pak bylo, když jsem si skočil o pauze do Pisárek na oběd. Měl jsem čas, koupil jsem si nanuk a říkal si, že se trošku projdu. Šel jsem směrem k Mendlovu náměstí po chodníku vedle tramvajové trati. Šaliňák nejen, že si mě všiml, ale i zamával. To potěšilo, zvlášť, když jsem byl ještě nováček a pusu jsem měl plnou zmrzliny.
Pak ale nastává ta situace, že člověk občas fakt už mává automaticky. Jdu po Blansku, svém bydlišti a zázemí. Nemám stejnokroj, místní autobusáci mě neznají. Minimálně neví, že taky jezdím s busem. To nevadí ne?! Je to kolega? Je! Je v buse? Tak máváme, že jo?! No, naštěstí jsem se snad vždycky zarazil. Když jsem byl malý bylo to roztomilý… Teď by si nejspíš řekli, že su na hlavu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klaudie Klaudie | Web | 8. února 2018 v 15:35 | Reagovat

Vtipný a nádherně napsaný článek. :D
Já se snažím na zastávkách na znamení mávat, ale někdy zapomenu a pak mi dlouho trvá, než si uvědomím, proč ten autobus nezastavil. :D

2 JarryKurry JarryKurry | E-mail | 23. února 2018 v 3:24 | Reagovat

Mistře busu, mám pro Vás pár postřehů. Polovina těch dětí, co mávají autobusu jako takovému a ne řidiči, mává ve skutečnosti kamarádům a příbuzným uvnitř. A ta nabídka kvalitního dlaňového sexu je ne moc zdařilá napodobenina evropského gesta autostopu, který (soudím subjektivně) pomalu vymizel z repertoáru stopařů v devadesátkách 20.století.

3 denik-autobusaka denik-autobusaka | 24. února 2018 v 13:49 | Reagovat

Děti o kterých je řeč, většinou sedí ještě v kočárku a s maminkou jen jedou okolo ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama