Ledové peklo

27. února 2018 v 18:06 |  Ve službách MHD
Když jsem jel do práce, nezdálo se, že bude směna něčím zvláštní. Byla zima, ale to tak v zimě bývá. Bylo asi tři čtvrtě na pět ráno a já si přebíral desky a šel hledat autobus. Tedy opět minibus, ale nakonec jsem byl za to vlastně rád. Jenže v tu chvíli, co jsem ho hledal, jsem to ještě nevěděl.


Byla opravdu zima a já ho nemohl najít. Na svém prvním obvyklém místě nebyl, ani na druhém, na třetím taky ne, na čtvrtém vůbec žádný minibus, a nakonec jsem ho našel až na konci vozovny. Rychle jsem skočil dovnitř a nastartoval, ať si můžu zatopit. Začal jsem vypisovat papíry a šel ho prohlédnout. Ve chvíli, kdy jsem chodil okolo busu a kontroloval ho, začal popadávat sníh. To bylo asi pět minut před pátou. Za deset minut jsem měl vyjíždět.
Než jsem vyjel, už sněžilo celkem hustě. Říkal jsem si, že aspoň nebude nuda a svět bude trošku hezčí. O půl šesté už bylo všechno pokryté tenkou bílou vrstvou sněhu, ale nic zvláštního. Prostě jen hezčí výhled. Jenže sněžilo dál.
O šesti už byl spadený nějaký ten centimetr a začínalo to klouzat. Nijak hrozně, spíš tak hravě. Dostal jsem se do dobré nálady, a tak jsem jednu zatáčku i trošku poškádlil plyn, aby se to lehce sklouzlo. Ve výsledku to ani nebyla moc rebelie, protože tím malým řízeným smykem jsem si akorát pomohl, aby to vůbec zatočilo. To byl tedy první a poslední smyk, co jsem si ten den užil. Popravdě už mi bylo vážně jasné, že pokud to bude takto dál pokračovat, bude tato směna vážně zajímavá.
Bylo tuším něco po půl sedmé a vyjížděl jsem z Technoparku směr Řečkovice nádraží. Hned mezi Technoparkem a Vozovnou Medlánky jsem se dostal do tak nepříjemného skluzu, že jsem si byl plně jist, že na další smyk už nemám vůbec chuť. Problém byl, že sníh padal vskutku kvalitní a zem byla plně mražená. Výsledkem toho bylo, že cokoliv pohybujícího vytvářelo z udusaného sněhu okamžitě ledovou, nebo aspoň pekelně kluzkou plochu.
Teď začínala být jízda vážně zajímavá. Jak už jsem párkrát psal, minibusy mají vlastní hlavu, a ne vždy vám dovolí rozjet se plynule… Můžete zmáčknout plyn sebevíc citlivě a stejně sebou škubnou a roztočí kola dle nálady. Zjistil jsem, že vlastně plynulý rozjezd mi dovolí jen se správně rozehřátým motorem, dobrým sklonem silnice atd. No, takže všechny rozjezdy ze zastávek byly se značným zahrabáním zadních kol. To je ještě v pohodě. Horší bylo, že tomu sekundovaly zatáčky projížděné bokem. Tedy ne úplně doslova, to bych se na to vykašlal, ale nějaký ten skluz tam vždycky byl. A bylo jedno jestli to šlo do smyku nedotáčivého nebo přetáčivého. Prostě nikdy to nejelo tak, jak byste si přáli. A rovně už vůbec ne.
Podařilo se mi obsloužit celé Medlánky a byl přede mnou kopec do Řečkovic. Podařilo se mi slušně se rozjet a celý prakticky bez problému vyjet. Chvilku jsem se bál, abych neztratil otáčky. Byl jsem si jistý, že znovu bych se už nerozjel. Zkouška sjízdnosti trasy nastala, když stáli lidi na zastávce Olšanského, která je na konci kopce. Zastavil jsem, lidi začali nastupovat a vystupovat. Přišel ke mně kolega a ptal se, zda ještě jedu. Říkal jsem, že zatím to jede, tak jedu. On, že už se mu Citelis nechtěl rozjíždět ani na rovině, takže to zaparkoval před kopcem a dolů, že už nejede. Pak mě říkal, ať si dám pozor na kopec z Řečkovic na Palackého náměstí. Ujistil jsem ho, že ho chápu a poděkoval za varování a zkusil se rozjet. Šlo to ztuha, ale povedlo se. Kopec, na který jsem dostal varování jsem sjel v pohodě a stejně relativně v pohodě proběhl i zbytek cesty až na nádraží.
Mnohem zajímavější to bylo potom. Stále sněžilo a řek bych, že ještě hustěji než předtím. Všude i na silnicích už ležela velmi slušná vrstva sněhu. Klouzalo to tak, že jsem se málem nerozjel ani od nádraží, kde je rovinka, a už jsem plánoval, jak zaparkuju v Řečkovicích na kopci za kolegou. Celkem se dalo jet, ale vážně to už bylo spíš sáňkování než jízda po silnici. Když jsem se pokusil zabočit k řečkovickému hřbitovu, uvízl jsem po asi dvaceti metrech. Zkusil jsem se ještě párkrát rozjet, ale spíš, než dopředu to začalo klouzat dozadu. Usoudil jsem, že to nemá cenu. Opatrně jsem sjel zpět ke křižovatce, otočil se a pokračoval na Palackého náměstí, že závlek na hřbitov vynechám. Jak jsem vymyslel, tak jsem nahlásil a udělal.
Díky klouzání jsem na náměstí ani nemusel dlouho čekat do času odjezdu a opět vyrazil na cestu. Blížil jsem se ke křižovatce u řečkovické smyčky a doufal, že ty tři auta odjedou dřív, než k nim dorazím. Říkal jsem si, že bych se už nemusel rozjet. No, ono to nakonec bylo mnohem zajímavější. Auta jsem dojel, a ještě jsem ani nezastavil (což jsem vážně nechtěl), když najednou policajti, kteří byli poslední z těch tří aut se začali sunout dolů. Přímo na mě. To mě přinutilo zastavit a už to vypadalo, že zastaví i oni. Nezastavili. Brzdová světla svítila naplno, kola stála a jediná změna byla, že zapnuli výstražná světla. Já ale uhnout nemohl. Na stranu bych se nedostal a dozadu jsem neviděl. Navíc by to bylo akorát ke škodě, protože místo toho, aby zpomalili, nabírali na rychlosti.
Lehce to ťuklo a já stál tvrdě na brzdě a doufal jsem, že to bude stačit. Jakmile si ze mě udělali zarážku, využili toho a s plným plynem se rozjeli a odjeli bokem na vedlejší cestu. Zaparkovali, vylezli s baterkou a tou projeli celý zadek svého auta a předek mého busu. Zajistil jsem bus a šel se kouknout taky. Konstatovali, že se jen opřeli o SPZ a že nikde nic není. Taky jsem nic neviděl, tak jsem jim řekl, že to jen napíšu do výkazu, ale nebudu to hlásit. Rozloučili jsme se a oni odjeli. V tom mi začali vystupovat lidi, a když jsem jim potvrdil, že se pokusím rozjet, nastoupili zpět.
Zavřel jsem dveře a zkusil se rozjet. Stál jsem na místě, začal se lehce točit dokola a nic. Zarazil jsem se zadním kolem o chodník, a to bylo vše, čeho jsem docílil. Aspoň jsem to měl zajištěný, proti případnému skluzu. Hodil jsem tam výstražný a nechal teda lidi vystoupit. Ještě, že byli asi jen padesát metrů od šaliny. Nahlásil jsem tedy dispečinku, co se stalo a že se už nerozjedu. Řekli mi ať počkám na sypač a dám vědět, až se dám do pohybu. Tak jsem tam tak stál, topil si a koukal, jak sněží a jak s tím auta zápasí.
Uběhlo asi pět minut, když mě objel pán v Golfu. Najednou se zastavil a začal klouzat na mě. Už mi bylo jasný, že srážka je téměř nevyhnutelná. Napadlo mě, jestli bych mu nepomohl, kdybych popojel dolů, že by to třeba dostal pod kontrolu, ale usoudil jsem, že bych mohl napáchat mnohem víc škody, než když mu udělám, stejně jako policajtům předtím, zarážku. Zůstal jsem tedy stát a radši přišlápl brzdový pedál. Pánovi se podařilo auto po chcípnutí opět nastartovat a byť to dopředu nejelo a dozadu jelo i přes stojící kola, alespoň se mu podařilo zatočit. Bohužel pozdě. Lehce škrábl svým pravým zadním bokem můj levý přední roh, a nakonec si o můj bus otočil i zpětné zrcátko. Za busem se mu podařilo zastavit, a tak jsme to šli řešit.
Oblékl jsem výstražnou vestu a šel se na to podívat. Pak jsem pána pozval do tepla a volal dispečink. Asi deset minut (dle předpokladu) jsme čekali, snažili se lehce konverzovat a dispečeři přijeli. Všechno si nafotili a začali jsme sepisovat. Pán měl štěstí, že i přes to, jak to vypadalo, akorát otřel barvu, která šla - aspoň částečně - utřít a hlouběji to nešlo. Takže jsme sepsali, že nehodu sice zavinil, ale nezpůsobil žádné škody. Ulevil si, že nebude muset nic řešit a papír byla vlastně jen formalita pro archivaci.
Bylo asi dvacet minut po bouračce s pánem. V tu chvíli jsme to všechno začali sepisovat tak, jak jsem popsal. Když v tom mě objelo další auto. Bylo to nové Tipo. Z ničeho nic na stejném místě zastavilo a začalo se opět klouzat na nás. To už jsem to nepozoroval jen já, ale taky pán a dva dispečeři. Skoro jsme nevěděli, jestli se smát, nebo brečet. V žertu jsme řekli, že všechno hodíme na řidiče v tomto autě a pána propustíme. Paní v Tipu dopadla trošku hůř. Taky to asi chtěla zachránit a jela směrem na tentýž roh busu. Na rozdíl od pána se na něj ale doslova narazila. Byl to zajímavý pohled. Koukáte z okna a z čumáku vám šikmo trčí auto.
Paní ještě ani nevylezla a dispečer už všechno fotil jako zuřivý reportér. Ještě jsem ty fotky neviděl, ale musím se podívat, hádám, že budou vypadat dost akčně. Zpět k příběhu. Paní se venku dala do řeči s oním dispečerem, zatímco já, dispečerka a pán jsme sepisovali papíry první (respektive druhé) nehody.
Paní po domluvě šla přeparkovat, tam ještě nafotili její auto zvlášť a ještě jednou bus. I přesto, jak děsivě to zevnitř vypadalo, bus na sobě měl stále jen barvu z pánova zrcátka. Paní pak měla na jedněch dveřích - těch o který se zapřela - dvě promáčkliny. Začali jsme tedy sepisovat další nehodový list. Opět vina na straně paní, příčina smyk a škoda jen na straně paní. Auto bylo firemní, takže to vlastně dopadlo pro všechny dobře. Paní bude muset trošku asi lítat s papírama, ale to je tak vše. Takže takto se odehrálo to, že mě nabouraly tři auta během půl hodiny, a to jsem se prosím nehnul z místa.
Čekal jsem ještě další půl hodinu, během které jsem sledoval auta v protisměru, jak se kloužou dolů. Celkem vtipný pohled byl na multikáru na odklízení sněhu z chodníků. Sjel bokem pode mě, pak se mu povedlo dostat auto pod kontrolu a už si jel v klidu odklízet chodník. Po té půl hodině okolo mě konečně projel sypač. Hned jak projel, vzal jsem klín, nastartoval a zkusil se rozjet. Jak jsem si topil, trošku pode mnou roztál sníh a on mi rozsolil cestu všude okolo, takže šance byly velké. Z místa jsem se rozjel na poprvé, pokračováním jsem trochu pobavil pěší hlídku městské policie, protože sotva jsem se zaradoval, že jsem se dal do pohybu, zase mi to začalo podkluzovat a má snaha pokračovat v jízdě byla tak velká, že jsem tomu pomáhal i ze sedačky. Trošku jsem tam sebou házel, ale podařilo se mi nejen rozjet z místa, ale i vyjet nahoru na kopec za křižovatku. Policajti se smáli a já byl šťastný, že jsem to zvládl.
Zastavil jsem před zastávkou, informoval dispečink a ptal se na další postup. Řekli mi ať sjedu na řečkovické nádraží a jedu ve svém čase. Tak jsem se za zastávkou otočil a jel k nádraží. Bylo to chvilku po prosolení, ale bylo to znát. Přilnavost nebyla stoprocentní, ale dostatečná, aby dala alespoň pocit bezpečí. Myslel jsem si, a taky přál, že už bude klidná směna. No, byla klidnější.
Než jsem vyjel od nádraží, hlásil dispečink, ať neděláme závlek na Nadační, že je to tam nesjízdné. Naštěstí hlavní trasy už sjízdné byly, takže jsem si říkal, že prostě budu mít míň práce. Dle pokynů jsem tedy daný závlek vynechal a jel do Technoparku. Tam jsem měl asi čtvrt hodinovou pauzu. Super to věc. Když jsem vyjížděl nazpět, ptal se pán, zda jedu na Nadační. Říkal jsem mu, že to tam bylo nesjízdný, ale že se zeptám, zda nejsou nové informace.
Tím se ze mě stal pokusný králík. Dostal jsem za úkol tam jet a podat informace. Při jízdě k vozovně jsem se pak dostal do opravdu nepříjemné situace. Trošku jsem neodhadl rychlost a při brzdění začal klouzat. V zatáčce, kde většinou nic není, jen několik metrů cesty a brána, bylo odstaveno auto s promáčklými dveřmi. Skoro to vypadalo, že tam bylo zaparkované a někdo se dostal do velmi podobné situace, jako já. S jedním rozdílem, napral to do něj naplno. Mě se nakonec podařilo po prošlápnutí pedálu až pod podlahu zastavit asi půl metru před tím autem.
Oddechl jsem si a zkusil se rozjet. Tento úsek trasy ještě prohrnutý nebyl a nepodařilo se mi to. Tudíž jsem pocouvnul, minibus srovnal, a na druhý pokus se cukavě rozjel. Bylo krásné se vrátit na odklizenou silnici. Cesta probíhala v poklidu až po zastávku V Újezdech, která byla začátkem závleku na Nadační. Tu nebyl problém obsluhovat ani předtím, protože sice byla zasněžená, ale na rovině.
Během cesty mi do busu ještě nastoupila paní s kočárkem, která jela nakonec taky na Nadační. Koukal jsem, že kolegyně s Crosswayem zrovna jela směrem od Nadační. Na křižovatce pod touto zastávkou jsem ještě potkal kolegu se Citelisem. Klasickou cestou nejel, ale na křižovatce se stočil a na zastávku nacouval, takže ji obsloužil. Já tedy dle pokynů jel standartní cestou. Klouzalo to šíleně, ale projet se to dalo. Aspoň s minibusem. S normálním busem bych si tam v tu dobu netroufl.
Úspěšně jsem tedy dovezl lidi na zastávku a ohlásil stav dispečinku. Pak už jsem tam jezdil pořád a ostatní asi po hodině začali taky. Vtipný bylo, že díky situaci, do které jsem se dostal, jsem jediný jezdil tak, jak jsem měl a ostatní se snažili nějak čas srovnat. Takže když jsem jel pak opět zpět do Technoparku, jeli kousek přede mnou dva kolegové a v protisměru jeli další dva za sebou s rozestupem asi dvou zastávek. Ono to nebylo vůbec na škodu, protože lidí čekalo dost a byly před námi bezpečnostní pauzy, které nás do hodiny srovnaly.
Už to vypadalo, že bude opravu vše v pohodě. Sněžení ustalo a silnice byly prohrnuté. Autobusy začínaly jezdit, jak mají a lidi byli vděční, že vůbec můžou jet. Jenže když je den blbec, tak je den blbec. V Technoparku v prostoru výstupní a manipulační zastávky byl sníh jen rozježděný, ne prohrnutý. Jakmile jsem se posouval, škaredě mi to prohráblo, ale rychle jsem se rozjel. A dokud jsem neodjížděl na trasu, neměl jsem ani tušení, že se stalo ještě něco.
Sotva jsem se rozjel a zrychlil tak, že jsem mohl řadit z dvojky na trojku, začalo vzadu něco divně mlátit. Myslel jsem si, že to budou nějaké zmrzlé hroudy sněhu na silnici, jenže mlácení neustávalo spíš naopak. Když jsem sjel na cestu mezi přivaděčem a vozovnou, zastavil jsem se na kraji silnice, hodil výstražný a šel se podívat. Vpravo bylo vše v pořádku. Vlevo se mé obavy potvrdily. Ve dvoj-montáži (mezi koly), byla zaseknutá dlažební kostka.
Volal jsem na dispečink a žádal o pokyny. Řekli, ať dojedu k vozovně, že dají vědět technikům. U vozovny mi volali z výpravny, ať pokračuju v cestě, že tam nemůžou nikoho poslat, a ať si o pauze zajedu na vozovnu, že mi tu kostku vyrazí.
Co vám budu povídat. Cesta byla utrpení, ještě jsem se bál, aby to tam nějak nepomlátilo, nebo aby mi neruply pneu. Musím vám říct, že jsem si připadal, že spíš řídím starý motorák na neudržované lokálce. Mlátilo to, skákalo to a netroufl jsem si jet víc jak 30. I přesto se mi povedlo nazpět vyrazit z konečné včas. Jak čas ubíhal, zvedl jsem rychlostní limit na 40. Už mi z toho duněla hlava a lidem se to očividně taky moc nelíbilo. Byl jsem opět na cestě mezi vozovnou a Technoparkem. Když v tom se ozvala kovová rána a ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak se kostka kutálí za mnou. Hned po příjezdu jsem to šel zkontrolovat, podběh, o který při vymrštění praštila vypadal v pohodě a pneumatiky taky.
Vše jsem nahlásil na dispečink. Řekli mi, že do vozovny teda nemusím a ať normálně pokračuju. Ještě mi zbývaly čtyři hodiny služby. Tak tichý, jako tehdy mi minibus nepřipadal nikdy předtím, ani potom. Po tom nehorázným mlácení a vibracích to byla vskutku nebeská jízda, a to i přesto, že to opravdu nejsou tiché stroje. S úlevou mohu konstatovat, že zbytek směny proběhl v rámci normálností. Při předávání jsem kolegu informoval o tom, co jsem zažil. Vypadal překvapeně, ale ne tolik, jako cestující za ním.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama