Nejoblíbenější sport v České republice

2. května 2018 v 17:40 |  Ve službách MHD
Každý den jsem svědkem provozování sportu, u kterého si lidé snad ani neuvědomují, že sportují. Sám jej občas, řekněme, rekreačně provozuju a nejsem sám. Řekl bych, že je to nejrozšířenější sport v naší republice a podle spokojených tváří nejspíš i nejoblíbenější. Možná jste už uhádli. Ano, je to dobíhání na veřejnou dopravu.

Pro ty, kteří tento sport neznají, bych ho rád přiblížil, protože je škoda ho nechat opomenutý. Zvlášť díky tomu, že pravděpodobně zlepšuje kondičku velké části populace a provozovat jej může opravdu každý. V této rozprávce ho chci mimo jiné rozdělit na různé poddruhy. A nejedná se o to, na co dobíháte, ale za jakých okolností.

Ty vole, on jede na čas! - Asi nejčastěji provozovaný druh tohoto sportu. Znáte to. Říkáte si MHD, vždyť ta jezdí pořád se zpožděním. Dáte si načas, ještě doma něco zakousnete a jdete v klidu na zastávku. Máte zastávku na dohled a vidíte, že bus už přijíždí nebo tam stojí či se už chystá odjíždět. To je ta pravá chvíle pro start vašeho závodu. Většinou sportovci tohoto typu se snaží upoutat řidičovu pozornost máváním rukama nad hlavou nebo vlněním celého těla a utíkají, jako by je honil vlkodlak. Profesionální sportovci většinou při nástupu poděkují a na jejich tváři se skví obrovský úsměv. Rozcvička proběhla úspěšně, hlava provětraná a hurá do práce! Mimochodem tento druh provozují i lidé, kteří sice nepočítají se zpožděním, přesto mají problém se z nějakého důvodu včas vypravit.

Hele, předchozí spoj má zpoždění - Velmi podobný druh. Rozdíl je především ten, že tento druh provozují lidé spíše rekreačně, a ne tolik prvoplánově. Řekněme, že jim nejde tolik o to vzrušení či pravidelné cvičení. Ovšem, sem tam jim to nevadí a rádi se zapojí. Samozřejmě to neznamená nevhodnost pro lidi vyhledávající více vzrušení. Je pravda, že zde není adrenalinová zábava daná tím, že by člověk od začátku věděl, že to nemusí stihnout, a zmírňuje to i fakt, že v případě prohry vám to nenaruší plány. Ta přidaná hodnota ve prospěch vzrušení je ona záležitost snahy dohnat zpoždění, kterou velká část řidičů má. Tudíž je zde mnohem větší šance, že řidič nebude ochoten na vás v případě delší vzdálenosti čekat. Toto činí toto odvětví tohoto sportu jedinečným. Nic neriskujete a můžete jen získat. Přitom vám to rozproudí krev v žilách a určitě s radostí protáhnete všechny šlachy. U tohoto sportu však nejsou vítězové tak pokorní a poděkují spíše zřídka. Zřejmě mají dojem, že autobus stihli díky vlastní výjimečnosti, většinou je to však dobrá vůle řidiče.

Ono to někdy pojede…jen doufám, že nebudu čekat - I toto je poměrně rozšířená forma tohoto sportu. Onen sportovec, či skupina sportovců si v klidu kráčí k zastávce, když si všimnou přijíždějícího busu (v některých případech i stojícího nebo odjíždějícího). V tuto chvíli začíná sprint, a jak je zvykem u všech druhů, často doprovázen zběsilým máváním ve snaze upozornit na sebe. Zajímavostí tohoto druhu je, že nezáleží na tom, zda jede bus včas nebo pozdě. Onen sportovec totiž nepotřebuje vědět kdy to jede, pouze chce stihnout první možný spoj, a tudíž tato informace je pro něj zcela irelevantní. Sportovci provozující tento poddruh jsou velmi soutěživí a těžce unesou případnou prohru. Díky tomu je velká část této skupiny v případě prohry dost agresivní až hulvátská.

Ale abych neplýtval jen teorií, mám pro vás i pár zážitků z pozorování tohoto sportu. Já osobně, když se octnu jako část tohoto sportu v pozici za volantem autobusu, a tedy rozhodčím celého zápasu, většinou ocením snahu. Jsou dokonce případy, kdy lidé běží zbytečně a jsou i případy, kdy to zbytečně zkouší. Nedá se holt čekat na všechny a už vůbec se nedá nabírat všude. Respektive nesmí. Zastávky jsou pojištěné a pokud já jakožto řidič někoho naberu nebo vyložím mimo zastávku a danému se něco stane, vše jde na mou hlavu. Případný průser mimo jiné většinou leze do peněz. A jako jiní, do práce chodím pro získání peněz, ne ztrátu.
Tak tedy první zážitek je se slečnou, která ukázala obrovskou snahu. Bylo to na 68. Jel jsem zrovna ze Šumavské na Šelepovu. Vyjel jsem z křižovatky a mířil k zastávce. V tom vidím, jak na chodníku v protisměru utíká slečna jak o život a mává, jako by na ni nalétali supi. Když jsem ji míjel, již běžela po asfaltu a v zrcátku jsem viděl, jak přebíhá přes silnici a běží dál k zastávce. Jasné signály, velká snaha, já načas. Zastávka Šelepova je na znamení a jinak tam nikdo nebyl. Slečna ovšem prokázala, že chce opravdu jet, odměnou jí bylo, že jsem zastavil a počkal. Šťastná nastoupila a poděkovala. Myslím, že to ještě pár minut rozdýchávala. Stojí za zmínku, že v danou dobu 68 jezdila ve 20 minutovém intervalu.
U 68 zůstanu. Stál jsem na Náměstí Míru ve smyčce a nabíral lidi na odjezd. Do odjezdu zbývalo něco přes minutu. Když však mladý pár viděl bus v zastávce, okamžitě začal utíkat. Běželi vedle sebe a dost odhodlaně a taky zbytečně. Alespoň se trošku protáhli. Teda borec se protáhl trošku víc. Jakmile doběhli k busu, borec neodhadl výšku chodníku nebo si vůbec nevšiml, že tam je obrubník a natáhl se na zem. To byla šlupa! Ptal jsem se, jestli dobrý, ale zřejmě to byli cizinci a nerozuměli. Oba se na mě ale usmáli, tak hádám, že vše bylo v pohodě.
Na 65 dobíhá dost lidí. Především v Medlánkách v úseku Nadační - V Újezdech - Medlánky. Nejzábavnější je to sledovat při jízdě na zastávku Medlánky. Ve chvíli, kdy přijíždím na kruháč, často je vidět minimálně jednoho člověka odhodlaného mě chytit, jak po spatření busu vybíhá z některé z přilehlých ulic. Teď je to o to zábavnější, že kvůli stavebním pracím je zastávka asi o 50 metrů přeložena dál.
Konec vítězů, čas poražených. Pro tentokrát ještě zůstanu na 65, ale přesunu se do Řečkovic. Bylo to někdy brzo odpoledne a odjížděl jsem z Palackého náměstí. Po ujetí asi 50 metrů od zastávky jsem si všiml školáka (hádám tak 3. třída), který běžel z kopce dolů. Napřed jen běžel, pak i mával, ale nijak naléhavě. Spíš tak, jako by chtěl prostě zamávat. Není to zcela běžné, ale ani neobvyklé. Často školáci (hlavně ve skupinách) zkouší, zda řidič zareaguje. Byl jsem už rozjetý skoro na 50 km/h, daleko od zastávky a u něho nebyl jasný úmysl. Podíval jsem se na něho a pokračoval v jízdě. Když jsme se k sobě blížili mávání už bylo naléhavější. Došlo mi, že chtěl se mnou jet, ale bohužel předpisy jsou jasné a pro naše vlastní dobro (aspoň v tomto případě). S lítostí jsem pokračoval. Kluk místo toho, aby se smířil s tím, že to prostě nestihl - však bylo pěkně a nohy má taky - vztyčil prostředníčky a bez servítek mě vyfuckoval. Nepochopil jsem dvě věci. Jak se může takto chovat a proč neběžel na zastávku Řečkovice, která byla po směru, a ne proti směru jízdy, a navíc blíž ke škole… Možná se mu nechtělo do kopce.
A na závěr linka 44. Směna z volna, ségra na palubě. Již jsem byl téměř u konce okruhu, přesněji za Pisárkami. Můj spoj měl 25 minut zpoždění. Přede mnou pár zastávek na znamení. Míjel jsem Riviéru bez zastavení a pokračoval dál, když v tom mi ségra hlásí. "Viděls ty cigány?" Řekl jsem jí, že ne. Ona na to: "Vyběhli z mostku, ukazovali fakáče a nadávali, žes jim nezastavil." Vzhledem k tomu, že zaprvé jsem je neviděl a zadruhé byli kus za zastávkou, měli unést porážku. Navíc pokud se chtěli svézt mým spojem, měli tam vlastně už 25 minut čekat, že jo?! No, a očividně spadali do skupiny provozující třetí poddruh, protože 44 jezdí po 10 minutách, a tudíž dle jízdního řádu měli 5 minut do odjezdu…
Doufám, že jsem vám tímto článkem tento úžasný sport přiblížil a případně nadchl k jeho vyzkoušení. Doufám, že se přidáte mezi tolik spokojených sportovců a v případě neúspěchu to zvládnete se ctí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama